Přečtěte si :)

VYZDATNIT, 

MUSÍTE JE VYZDATNIT!  

Rozmáhá se nám tady takový nešvar: rodiče, kteří se rozhodli, že pro svoje milované děti udělají maximum, úplně všechno a když to půjde, tak ještě něco navíc! Všechno koupíme. Všechno uděláme. Jsme tady s tatínkem jenom pro tebe myšičko, víš? Přejeme si, abys byla šťastná, víš? Jsi šťastná?  

Tenhle přístup z dětí vyrábí nesamostatná jelítka a mimoně. 

Jsou povolené. 

Rozblencané. 

Ztracené. 

 

Chceš si číst? 

Ona neví. 

Budeme si hrát? 

Neví. 

Půjdeme ven? 

Neví.  

Tak co bys chtěla? 

 

Nevím, protože mám všechno přímo pod čumákem. 

Jsem malý bobek ztracený v dokonalé péči svých urputných rodičů. 

 

Šel jsem po ulici a slyším maminku, jak říká svému malému synkovi: a jsi si opravdu jistý, že jsme koupili tu nejkrásnější tašku ze všech krásných, co jsme viděli? Když ne, tak já s tebou ještě ráda někam zajdu. (zajímalo by mě, jak si bude ten malý jednou vybírat svoji partnerku) 

 

Chudáci děti. 

A taky chudáci rodiče – jak jsou pořád na nervy, aby jejich malé proboha svatého něco na chvilku nechybělo! Ten každodenní tlak, jestli jsme opravdu, ale opravdu udělali všechno, jak to nejlíp šlo. Chodíme pravidelně ven. Vaříme s příběhem. Jsme eko. Bio. Fair. Večer aspoň tři pohádky. Poctivě se omlouváme za to, že se něco slíbilo, ale nevyšlo to. Vím, že jsem ti miláčku slíbila, že koupíme křupínky, ale nemají je. Hrozně mě to mrzí. Opravdu je mi to líto. Křupínky paní prodavačce došly, opravdu jsem to nemohla vědět. Co můžu udělat, aby ses cítila lépe? Tak koupíme nanuk? Chtěla bys nanuk? Ano? Vybereme spolu? Už je to lepší? 

Křupínky došly.  

Katastrofa. 

Bude konec světa. 

Když takové děti nastoupí do školky, jsou jak Bludní Holanďani. Chodí od ničeho k ničemu. A proč to musím dělat? A musím tam jít? Proč bych se měl snažit? V dobrých školkách na to mají medicínu: LÁSKYPLNOU HRUBOST. Zpočátku chutná trošku hořce, ale funguje! Láskyplná hrubost znamená, že nestojíte dětem věčně za zadkem, ale spíše je necháváte, aby si poradily samy. Důvěřujete jim, že zvládnou, co bude potřeba. Neřešíte za ně každou maličkost. Neumetáte cestičku. Nesnažíte se s nima mluvit jak hotentoti, co furt do aleluja zjišťují ty pocity a z každého prdíku se dělá vědecká konference. 

 

Děti láskyplnou hrubost pochopí a začnou fungovat, protože vaše důvěra rychle přeskočí na ně. Začnou ochutnávat svět. Líbí se jim to. Ponoří se do činností. Jsou odvážnější. Nefňukají. Mají chuť objevovat. Dělají pokroky, protože přirozeně čelí životu. Místo nudy přijde radost. 

 

Začnou jim zářit oči! 

(tak mi to na semináři teď ve středu popisovala jedna paní učitelka)  

 

Rodiče jsou z toho překvapení. 

Vidí to, ale nechápou to. 

Jako to, že to ve školce jde, ale doma ne? 

Co je tam tak jiného? 

 

A nebude to tím, že dobrá školka dětem nabízí normální svět? Že se v něm od rána do večera všichni nesnaží přetrhnout jenom proto, abych byl šťastný? Že si tam musím poradit hlavně já sám? Občas musím počkat, protože všechno nedostanu hned. Něco si musím odříct, protože to nedostanu vůbec. Nemůžu všechno dělat jenom proto, že se mi chce. A něco zase naopak musím dělat, i když se mi nechce. Samé zdravé věci! Děti se tohle všechno naučí. Jsou spokojené. Rochní si v tom. Protože přesně tahle ochutnávka je připraví na to, co je v životě čeká: vždycky všechno nebude jenom po mém a děsně žúžomůžo.   

Ale pak se tady děje ještě jedna hodně zvláštní věc. 

Každodenní proměna.  

Když si rodiče přijdou pro svoje dítě do školky.  

 

Stačí když se objeví maminka nebo tatínek.     

Stačí, když se spolu potkají v šatně a ze spokojeného fungujícího děcka je nesamostatné Vemínko.  

Stane se to během chvilky.

 

DĚTI SI TOTIŽ NEUSTÁLE STAHUJÍ AKTUALIZACE. 

 

A rychlostí blesku se z paní učitelky přeladí na rodiče. 

Z láskyplné hrubosti na příliš pečujícího rodiče.    

A z chutného děcka je rázem ukňouraný protiva s protaženou hubou.

Nechá si obouvat boty. 

Nechá se oblékat. 

Kňourá. Stěžuje si. Vymrčuje. 

Neví. Neumí. Nechce se mu.  

Otrávený jak hadí zub. 

 

Takže milí rodiče, je to prostě na vás! 

Mohli byste už konečně přestat blbnout s tou ultra mega dokonalou péčí? 

Přestat donekonečna žvanit o těch dohodách, volbách, svobodách a rozhodnutích?

Dyť jsou to malé děti proboha!   

 

Každé malé dítě potřebuje pocit bezpečí.

Něco se naučí od vás. Tím, že budete pevní a sebejistí.  

Tím, že budete na věcech trvat. 

 

A něco se bude muset naučit samo. 

Tím, že mu přestanete umetat cestičky. Tím, že budete vyžadovat. 

MUSÍTE JE VYZDATNIT. 

Jestli chcete, aby se jim v životě dařilo, musíte je vyzdatnit! 

DÁT JIM PRAVIDLA A ŘÁD: tady to začíná a tady končí, to jsou mantinely a hranice, přes to vlak nejede. 

DÁT JIM PRAVIDELNÝ RYTMUS: každé mládě potřebuje jistotu, že u nás se to vždycky dělá jako vždycky. 

DÁT JIM POVINNOSTI: každé mládě potřebuje být užitečné, začínáme ve třech letech.  

DÁT JIM MOŽNOST POMÁHAT: každé mládě se potřebuje naučit, že aby doma bylo dobře, musí přispět. 

 

Taky je zkuste nechat chvilku samotné a na pokoji.

Nezahlcujte je, neotravujte. Nechte je být. 

Možná se budou občas trošku nudit. 

Ale to nevadí, to je zdravá věc. 

 

Zkrátka a dobře, nechejte svoje děti, aby mohly ČELIT ŽIVOTU. 

Dopřejte jim to privilegium. 

Aby mohly zažít nedostatek. 

Aby neměly všechno hned pod čumákem. 

Aby se musely snažit a usilovat.   

 

Protože pořád tady máme tu těžkou otázku: 

bude si umět moje malá poradit, kdyby se mi něco stalo? 

Uměla by se o sebe postarat? 

 

PŘEŽILA BY?  

 

Čas od času bychom se na to měli sami sebe zeptat. 

Protože tím klíčem ke spokojenému životu je samostatnost.  

Cílem výchovy je SAMOSTATNOST.  

 

Když to pochopíte, děti si z vás stáhnou novou aktualizaci. 

A promění se vám před očima. 

 

Uvidíte, jak budou spokojené. 

Vy taky.

 

Věřte mi. 

Je to vyzkoušené v mateřských školách po celé republice. 

 

zdraví vás 

 

Marek Herman

 

Podobné fejetony si můžete přečíst v knížce "Máma není služka, máma je dáma".